Saturday, September 17, 2011

Velké změny na koleji

Jeden z Němců si tady našel přítelkyni a někdo ho viděl, jak ji na veřejnosti objímá. Do toho jsme jeden den přišli ve 2 v noci a vzbudili jsme správce. Nakonec jsme si stěžovali na našeho policajta, že nemáme soukromí ať nás zkusí trošku respektovat.

Tak se Íránci naštvali a zavedli nám pravidla:

Sebrali nám klíče.
Nesmíme chodit výš než do prvního patra.
Musíme být do 12 na koleji, pak se zamykají dveře.
Nesmíme nosit kraťasy ani vevnitř.
Odstřihli nám internet.
Každou hodinu někdo kontroluje místnosti, co tam děláme.
Nesmíme si přivést žádnou návštěvu.
Musíme si uklízet.
Pokud se někdo hrabe v našich věcech, dělá to pro naší bezpečnost.
Němci to hrozně řeší, posílají maily na vedení univerzity atd. Thaijec se přestěhoval a já je posílám každý den česky někam a neřeším to.

Saturday, September 10, 2011

Kandovan

Kandovan je vesnička v severozápadní části Íránu, 60 kilometrů od města Tabríz. Domy nebo spíš byty jsou vytesané do skal. Je to nějaká speciální hornina, kterou je lehké opracovávat, tak pro ně bylo jednodušší vytesat díry než stavět domy.
Nejstarší jsou staré 700 let. Postupem času přibývaly další. Na kraji vesnice vytesávají hotel, je tam zatím 20 pokojů, ale vznikají další. Ve starých domech žijí stále původní obyvatelé, kteří nemají turisty v lásce, takže je přístupná pouze část vesnice. I přesto je však vesnice i okolí plné íránců a jejich aut.

Navštívili jsme 4 původní "jeskyně" i s jejími obyvately. Na druhé straně údolí je něco jako park, ve kterém si íránci-turisti dělají pikniky. Všude jsou odpadky a nepořádek, nechápu jak se jim to prostředí může líbit.

Asi kilometr od vesničky je obrovské parkoviště, ale jsou tak líní, že každý musí přijet co nejblíž. Samozřejmě se tam tvoří zácpy a nikdo nemůže přijet ani odjet. Některá auta tam stála několik hodin, protože když jsme odcházeli, byla stále zablokovaná v zácpě.

Monday, September 5, 2011

Ovan lake



Ovan lake nebo taky Evan lake je horské jezero 210 km od Teheránu. Nachází se v oblasti Alamut a je napájeno z horkých pramenů jménem Ovan. Sever jezera je obklopen třemi vesnicemi Varbon, Ovan a Zar-abaad. Z naší mezinárodní skupiny nás jelo jenom 5. Já dva Němci, Švýcar a Syřanka. Proto náš mentor Pedram domluvil svoje kamarády, aby nás minibus vyšel levněji.

Po cestě jsem se snažil spát, protože jsme vyjížděli v 5 ráno. Probudil jsem se až někde v horách zrovna když jsme sjížděli dolů do kaňonu. Jedno auto se nás snažilo předjet a vehementně troubilo (to tady dělá každý, aby na sebe upozornil, že předjíždí). Náš řidič se ovšem nechtěl nechat a tak šplápl na plyn, řítili jsme se do zatáčky před námi, kola pískala a bylo jasné, že to nemůže ubrzdit. Naštěstí to aspoň trošku ztočil doleva a narazili jsme do hromady hlíny, která nás zastavila. Přední čtvrtian vozu byla ve vzduchu nad osmimetrocou dírou. Kdyby tam nebyla ta hromada hlíny, tak by to s námi dopadlo špatně, protože nejen že tam byla osmimetrová skála, ale byl tam prudký sráz dál dolů do kaňon a kdoví kde bychom se zastavili.


Snažili jsme se vyprostit náš minibus asi 2 hodiny, ale přes velkou pomoc okolo jedoucích aut se nám to nepodařilo. Stejně si myslím, že musel být nějak porouchaný podvozek, takže bychom stejně nemohli pokračovat.


Zavolali jsme do nejbližšího města pro jiný minibus. Přijela stará rachotina se znakem Mercedes, ale řidič byl místní zkušený horal, takže žádná další kolize už nebyla. Jezero samotné je moc pěkné, navíc je v něm čistá horská voda. Problém je, že to místo je hrozně populární, takže kolem jezera, které bylo velké jako průměrný český rybník bylo minimálně 5000 lidí, takže hlava na hlavě. Pro mě to bylo místo jakz jiné planety. Všichni přijeli z Teheránu 5 hodin cesty jenom proto aby si užili odpoledne. Každý si přivezl polovinu domácnosti, hlavně kuchyně. Měli s sebou obrovská zavazadla plná jídla a pití hrnců, sklenic, vodních dýmek, ubrusů....


Protože jsme byli výprava převážně íránská, měli jsme také všechno. Naši průvodci se postarali o tradiční kebab na ohni, restovanou zeleninu a nějaké zákusky. Bylo to výborné, ale dělat by se mi s tím nechtělo.

Největší šok přišel na závěr. Plavání na veřejnosti je zakázané. Je povolené plavat jen v bazénech, ale ty jsou drahé, takže většina lidí neumí plavat. Na plážích stály stovky lidí a dívali se na vodu a lidi v ní. Ale v celém jezeře bylo asi 5 lidí. My jako cizinci jsme byli pro všechny obrovská atrakce, zvlášť když jsme se nekoupali v tričku.

Na závěr někdo koupil pár vodních dýmek, zajezdili jsme si na oslovi a jelo se domů. Opět 6 hodin.


Přehrada Amir Kabir

Přehrada Amir Kabir je jedna z nejstarších íránských přehrad postavená mezi lety 1957 a 1961. Nachází se asi 80 km od Teheránu na řece Karaj. Hráz je vysoká 180 metrů, a měla sloužit jako zdroj pitné vody pro Teherán a jako jedna z prvních íránských vodních elektráren.

Jedna jízda metrem stojí v přepočtu 4 koruny. Za jednu jízdu jsme projeli dvě linky metra a dalších 30 kilometrů vlakem. Tak jsme se dostali do města Karaj. Je to město známé především výrobou aut Iran Khodro. Vyrábí daleko víc aut než Škodovka, ale vyváží snad jen do Ruska a do Pákistánu, protože jsou to hrozná auta. Porovnal bych je možná s Felicií.

V Karaji jsme potkali skupinu teenagerů, ktěří nám řekli, že se v Amir Kabir nesmí koupat a že to tam poslední dobou zabírá armáda. Trošku jsme se lekli, ale stejně jsme vyrazili. Cesta nás stála 21 dolarů za taxi, protože tam nejezdí autobus. Řidič byl místní celebrita, protože dělá závodně body-building a vyhrál něco jako okresní přebor. Celou cestu se nám s tím chlubil a ukazoval nám svoje fotky. Navíc měl v autě plno čínských elektronických vychytávek jako vysouvací LCD displeje, ale skoro nic nefungovalo. Cesta z Karaje vedla kaňonem řeky Karaj, která vytéká z přehrady Amir Kabir. Je na první pohled úžasně čistá, protože se používá i k pití.

Když jsme dorazili byli jsme trošku zklamaní, na vodě byl jenom jeden kajak a jedna loď. Navíc jsme potkali policajty, kteří nám řekli, že tou lodí můžou jezdit jenom vajáci, protože zabrali malou vesnici na druhé straně jezera. Zkoušeli jsme je přemluvit a uplatit, aby nás na druhou stranu převezli. Bohužel jich bylo moc, tak to nefungovalo. Navíc nám důrazně upozornili, že se v přehradě nesmí koupat.

Nenechali jsme se odradit, ušli jsme asi 3 kilometry, sešplhali skálu a zažili první veřejné íránské koupání. Po čase jsme se lehli nějakých žlutých řas, které byly ve vodě a chytali se na kůži a na chlupy.

Na skále jsme našli 2 rybářské pruty a nějaké vybavení, tak jsme zkoušeli rybařit. Jezero bylo plné. Překvapivě jsme dokonce něco chytili, ale Ind nám nakázal, že to musíme pustit. Protože Hindové jsou mírumilovní.

Chtěli jsme si ještě prohlédnout hráz s elektrárnou. Museli jsme projít 3 tunely vysekané do skal, abychom se tam dostali. Íránská doprava+staré úzké tunely byl fakt adrenalinový zážitek. Na hráz ani elektrárnu nás samozřejmě nepustili. Bylo to obsazené vojáky se samopaly, kteří se netvářili moc přátelsky.

Na zpáteční cestu jsme chtěli stopovat. Kulturista nám sice dal jeho číslo a my jsme mu slíbili, že mu zavoláme, ale byl moc drahý. Asi po pěti minutách jsme stopli autobus, který nás odvezl až do Teheránu za 3 dolary navíc v ceně bylo jídlo a pití.

Wednesday, August 24, 2011

Místní nepochopitelnosti

I přesto, že litr benzínu stojí asi 8 koruny, v teheránu mají příděly, kvůli omezení dopravy. Za 8 koruny si můžou koupit jenom 40 litrů na auto, dalších 60 litrů je za 12 korun a dál je to až za 18kč. Kvůli tomuto systému se tady kšeftuje s povolenkami,limity atd. superkorupční prostředí.

V Íránu mají obrovský problém s inflací. Ročně se pohybuje kolem 20 procent. A v některých odvětvích je až 50%. Takže dochází k různým kompromisům. Pokud si někdo koupil před 3 lety auto, tak ho dnes může prodat se ziskem až 50%. S realitami je to ještě horší. Cena se za 3 roky až ztrojnásobila.

Kvůli těmto problémům z inflací se rozhodli škrtnout z peněz 3 nuly. Takže co je dnes 10000 riálů (asi 16 korun) bude za rok 10 riálů, ale většina místních říká, že ekonomické problémy budou pokračovat a bude to jenom horší.

Používají 3 kalendáře - náš, arabský a íránský. Arabský je lunární kalendář a např. ramadán je přímo název jednoho z měsíců v tomto kalendáři. Dnes je v arabském kalendáři 25.Ramadán-1432 a v íránském 3.Shahrivar 1390.

Protože ženy musí mít zahalené celé tělo, starají se logicky nejvíc o tvář. Před pár lety tady vypukla móda plastických operací nosu. Byl to takový boom, že to dnes dělá každý druhý doktor jako na běžícím pásu. Cena za operaci začíná od 250 dolarů. Nezůstalo jen u žen, pokud je teenager z bohatší rodiny, tak má většinou plastiku kolem 20 dávno za sebou. Poznávací znamení lidí po operaci je zalepený nos, potkáváme jich denně desítky.

Tochal


Tochal je nejvyšší z hor kousek za Teheránem. Měří bez pár metrů 4000. Po příjezdu ze Širázu jsme se chtěli trošku protáhnout, tak jsme v pondělí, když byl státní smutek vyrazili šplhat. Byl jsem tam se dvěma Němci, jeden běhá maratony, druhý je vášnivý hiker. Tak jsme vzali ještě Poláka a Švéda. Švéd to zabalil asi po 5 kilometrech, když viděl temto Němců, tak to prostě nevydržel. Neměli jsme žádnou mapu, tak jsme lezli hodně naslepo, ale vždycky jsme se dostali tak, kam jsme chtěli.

Nakonec jsme vylezli asi do 3200 metrů. Chtěli jsme přelézt hřeben a vrátit se druhou stranou do Darbandu, ale už bylo docela pozdě a nechtěli jsme riskovat, že se tam někde ztratíme. A Polák vypadal tak vyčerpaně, že jsme prostě dál jít nemohli. Já jsem byl rád, nebyl jsem na tom tak špatně jak on, ale kdyby jsme šli ještě další 3 hodiny, asi bych měl velké problémy.
Nakonec jsme našli zkratku do údolí. Později se ukázalo, že je to stezka pro horské kozy, tak jsme sešplhali pár skal a v 10 večer se ocitli zase v civilizaci.

Příští týden chceme vyšplhat na vrchol, snad se to povede.

Širáz


Na další výlet jsme jeli do města Širáz. Je to asi 6. největší íránské město, velké asi jako Praha. Z Teheránu do Širázu je to 1100 km. Vyjeli jsme ve středu odpoledne, čtvrtek a pátek je víkend sobota a pondělí jsou statní svátky, protože je to čas kdy umíral Imam Reza, a jak mi řekli v práci "neděle je mezi svátky, to nikdo nepracuje". Takže náš výlet měl trvat 6 dní. Bohužel dva z naší výpravy se vraceli v pondělí domů, tak jsme se museli vrátit už v neděli.


Jeli jsme ve složení, já, syřan, 3 němci, Hesam (jeden z íránským mentorů) a dva jeho íránští přátelé. Chtěli jsme koupit jízdenky až na místě od řidiče, protože autobusy jezdí každou hodinu a je tady asi 6 různých společností, takže se to nikdy nenaplní. A pokud s řidičem smlouváte můžete se dostat až na 50% původní ceny. Ale protože Hesam je hrozně bohatej a aktivní tak pro nás koupil jízdenky dopředu za 20 dolarů. Což je pořád hodně luxusní cena za 1100 kilometrů.

Cesta trvala 14 hodin většinou po dálnici někde uprostřed pouště. Autobus byl opět hrozně luxusní, vody a pití jsme měli neomezeně a navíc jsme dostali nějaké jídlo.

Pro nás jako pro cizince je velká výhoda cestovat v ramadánu. Muslimové nesmí přes den jíst a pít, takže jsou hrozně unavení a jsou radši někde schovaní. Takže i na populárních místech jako Persepolis bylo kromě nás jenom pár cizinců. Navíc, protože nikdo necestuje, hotely a taxíky atd. snižují ceny. Bydleli jsme v 3* hotelu uprostřed Širázu. Platili jsme 22 dolarů za noc, a v ceně byla výborná snídaně.

Ve čtvrtek jsme přijeli před polednem a prošli jsme cetrum a Širázu jako jsou paláce, muzea, sídlo králů. Zjistili jsme taky, že jsem o dost víc na jihu než je Teherán, protože teplota byla ještě vyšší než v Teheránu a to jsem si myslel, že to ani nejde. Večer jsme šli do jedné z nejlepších místních restaurací. Měli jsme nějaké místní speciality a platili jsme každý asi 10 dolarů. Širáz je o hodně levnější než Teherán, protože za to stejné v Teheránu bychom platili kolem 50 dolarů.

Prohlédli jsme si ještě nejpopulárnější místo kolem šírazské brány, všichni chodí místo do klubů nebo do hospod na taková místa jako tohle. Jsou tam třeba celou noc, hrají badminton, kouří vodní dýmky...

Ráno po snídani na nás čekal soukromý minibus, který nás vozil celý den. Za celý den jsme každý zaplatili 10 dolarů, super cena. Ráno jsme jeli do Persepolis, což bylo cetrum perské říše. Je tam velmi zachovalé cetrum města a hlavní část různých paláců.

Dál jsme jeli k hrobkách perských králů. Jsou to pohřební komory vytesané do obrovských skal. Kolem byla různá posvátná místa. Další část byl Parsegad, což je něco jako Persepolis, jenomže mladší. Objevili ho terpve před 20 lety a protože jsou líní odkryli teprve pár paláců a hrobek. Je to uprostřed pouště, ale protože většina věcí není odkrytá nebo není přístupná je to místo zajímavé hlavně pro archeology. Večer jsme šli znovu k bráně, vyšplhali na 1002 schodů vysoký kopec nad Širázem a na večeři jsme pojesli lahůdky jako jehněčí srdce nebo ledviny.

Širáz je velmi známý díky básníkům. Nejpopulárnější byl Haféz a Sádí. Místní lidé je berou jako nějaké superbytosti. Vysvětlovali mi, že byli na nějaké vyšší úrovni vědění a náboženského vědění. Založili tady básnické školy, ze kterých vyrostlo mnoho dalších básnických generací. Hlavně hrob Haféze, bylo velmi magické místo. Lidé předčítali nahlas jeho básně, zpívali, rozdávali květiny...

Syřan je velký milovník květin, takže jsme nemohli vynechat zahradu Eram. Je to jedna z nejslavnějších íránských zahrad. Bylo to hezký, ale já nejsem takový biologický nadšenec, že bych z toho byl nějak na větvi. Nejzajímavěší byl asi vstup. Protože jsme si koupili vstupneky za 500tománů, což je asi 9 korun. Potom nám vrátný řekl, že jsme cizinci, že musíme zaplatit 10x tolik. Tak se náš mentor Hesam naštval, zavolal nějakému strejdovi a my jsme čekali. Za chvíli přišel ředitel zahrady, seřval vrátného, vrátil nám i těch 9 korun, rozdal nám mapy a další materiály a poskytl nám dva průvodce zadarmo. Takhle se to tady dělá. Vrátný se teď bojí o práci a přitom nic špatného neudělal, protože podle oficiálního ceníku cizinci platí 10x víc než íránci.

Před odjezdem jsme s Pedramem, což je náš kamarád z Teheránu, který byl v Širázu kvůli obchodům, navštívili místní největší mešitu. Už jsme byli v několika mašitách, ale ne uprostřed motlitebního času. Navíc tahle mešita je velmi slavná, protože tady jsou hroby dvou bratrů osmého imáma. Hrob osmého imáma je v Meshedu a je to asi nejposvátněší místo v íránu.

Mešita byla nádherná, navíc mě překvapila svou atmosférou. Lidé seděli unitř na kobercích, ukazovali si na iPadech nová videa, telefonovali, kolem si hráli děti a pár lidí mezi nimi se modlilo nebo četlo korán. Opravdu krásné místo, jenom škoda, že jsme museli odevzdat fotoaparáty před vstupem.

Na cestu zpátky jsme si nakoupili vyhlášené místní cukroví. Když prodavač viděl, že jsme cizinci, dal nám ochutnat skoro všechno z jeho obchodu. Na cestu jsem koupil 2 kila různých druhů cukroví za 60 korun.