Ovan lake

Ovan lake nebo taky Evan lake je horské jezero 210 km od Teheránu. Nachází se v oblasti Alamut a je napájeno z horkých pramenů jménem Ovan. Sever jezera je obklopen třemi vesnicemi Varbon, Ovan a Zar-abaad. Z naší mezinárodní skupiny nás jelo jenom 5. Já dva Němci, Švýcar a Syřanka. Proto náš mentor Pedram domluvil svoje kamarády, aby nás minibus vyšel levněji.

Po cestě jsem se snažil spát, protože jsme vyjížděli v 5 ráno. Probudil jsem se až někde v horách zrovna když jsme sjížděli dolů do kaňonu. Jedno auto se nás snažilo předjet a vehementně troubilo (to tady dělá každý, aby na sebe upozornil, že předjíždí). Náš řidič se ovšem nechtěl nechat a tak šplápl na plyn, řítili jsme se do zatáčky před námi, kola pískala a bylo jasné, že to nemůže ubrzdit. Naštěstí to aspoň trošku ztočil doleva a narazili jsme do hromady hlíny, která nás zastavila. Přední čtvrtian vozu byla ve vzduchu nad osmimetrocou dírou. Kdyby tam nebyla ta hromada hlíny, tak by to s námi dopadlo špatně, protože nejen že tam byla osmimetrová skála, ale byl tam prudký sráz dál dolů do kaňon a kdoví kde bychom se zastavili.


Snažili jsme se vyprostit náš minibus asi 2 hodiny, ale přes velkou pomoc okolo jedoucích aut se nám to nepodařilo. Stejně si myslím, že musel být nějak porouchaný podvozek, takže bychom stejně nemohli pokračovat.

Zavolali jsme do nejbližšího města pro jiný minibus. Přijela stará rachotina se znakem Mercedes, ale řidič byl místní zkušený horal, takže žádná další kolize už nebyla. Jezero samotné je moc pěkné, navíc je v něm čistá horská voda. Problém je, že to místo je hrozně populární, takže kolem jezera, které bylo velké jako průměrný český rybník bylo minimálně 5000 lidí, takže hlava na hlavě. Pro mě to bylo místo jakz jiné planety. Všichni přijeli z Teheránu 5 hodin cesty jenom proto aby si užili odpoledne. Každý si přivezl polovinu domácnosti, hlavně kuchyně. Měli s sebou obrovská zavazadla plná jídla a pití hrnců, sklenic, vodních dýmek, ubrusů....

Protože jsme byli výprava převážně íránská, měli jsme také všechno. Naši průvodci se postarali o tradiční kebab na ohni, restovanou zeleninu a nějaké zákusky. Bylo to výborné, ale dělat by se mi s tím nechtělo.

Největší šok přišel na závěr. Plavání na veřejnosti je zakázané. Je povolené plavat jen v bazénech, ale ty jsou drahé, takže většina lidí neumí plavat. Na plážích stály stovky lidí a dívali se na vodu a lidi v ní. Ale v celém jezeře bylo asi 5 lidí. My jako cizinci jsme byli pro všechny obrovská atrakce, zvlášť když jsme se nekoupali v tričku.

Na závěr někdo koupil pár vodních dýmek, zajezdili jsme si na oslovi a jelo se domů. Opět 6 hodin.