Přehrada Amir Kabir

Přehrada Amir Kabir je jedna z nejstarších íránských přehrad postavená mezi lety 1957 a 1961. Nachází se asi 80 km od Teheránu na řece Karaj. Hráz je vysoká 180 metrů, a měla sloužit jako zdroj pitné vody pro Teherán a jako jedna z prvních íránských vodních elektráren.

Jedna jízda metrem stojí v přepočtu 4 koruny. Za jednu jízdu jsme projeli dvě linky metra a dalších 30 kilometrů vlakem. Tak jsme se dostali do města Karaj. Je to město známé především výrobou aut Iran Khodro. Vyrábí daleko víc aut než Škodovka, ale vyváží snad jen do Ruska a do Pákistánu, protože jsou to hrozná auta. Porovnal bych je možná s Felicií.

V Karaji jsme potkali skupinu teenagerů, ktěří nám řekli, že se v Amir Kabir nesmí koupat a že to tam poslední dobou zabírá armáda. Trošku jsme se lekli, ale stejně jsme vyrazili. Cesta nás stála 21 dolarů za taxi, protože tam nejezdí autobus. Řidič byl místní celebrita, protože dělá závodně body-building a vyhrál něco jako okresní přebor. Celou cestu se nám s tím chlubil a ukazoval nám svoje fotky. Navíc měl v autě plno čínských elektronických vychytávek jako vysouvací LCD displeje, ale skoro nic nefungovalo. Cesta z Karaje vedla kaňonem řeky Karaj, která vytéká z přehrady Amir Kabir. Je na první pohled úžasně čistá, protože se používá i k pití.

Když jsme dorazili byli jsme trošku zklamaní, na vodě byl jenom jeden kajak a jedna loď. Navíc jsme potkali policajty, kteří nám řekli, že tou lodí můžou jezdit jenom vajáci, protože zabrali malou vesnici na druhé straně jezera. Zkoušeli jsme je přemluvit a uplatit, aby nás na druhou stranu převezli. Bohužel jich bylo moc, tak to nefungovalo. Navíc nám důrazně upozornili, že se v přehradě nesmí koupat.

Nenechali jsme se odradit, ušli jsme asi 3 kilometry, sešplhali skálu a zažili první veřejné íránské koupání. Po čase jsme se lehli nějakých žlutých řas, které byly ve vodě a chytali se na kůži a na chlupy.

Na skále jsme našli 2 rybářské pruty a nějaké vybavení, tak jsme zkoušeli rybařit. Jezero bylo plné. Překvapivě jsme dokonce něco chytili, ale Ind nám nakázal, že to musíme pustit. Protože Hindové jsou mírumilovní.

Chtěli jsme si ještě prohlédnout hráz s elektrárnou. Museli jsme projít 3 tunely vysekané do skal, abychom se tam dostali. Íránská doprava+staré úzké tunely byl fakt adrenalinový zážitek. Na hráz ani elektrárnu nás samozřejmě nepustili. Bylo to obsazené vojáky se samopaly, kteří se netvářili moc přátelsky.

Na zpáteční cestu jsme chtěli stopovat. Kulturista nám sice dal jeho číslo a my jsme mu slíbili, že mu zavoláme, ale byl moc drahý. Asi po pěti minutách jsme stopli autobus, který nás odvezl až do Teheránu za 3 dolary navíc v ceně bylo jídlo a pití.